Na začátku srpna Tom poskytl rozhovor pro britský Telegraph s redaktorkou Helen Brown. Interview přibližuje jeho cestu k „Jubilee Road“ – od skutečné ulice po jeho album, (ne)mluví o vztazích a slávě. A tady máte českou verzi článku!
Nikdy jsem se nestaral, jestli jsem cool
„Počkej, najdu se ti tady.“ Tohle je pokaždé užitečný postoj ze strany dotazovaného. Ale Tom Odell ještě nehledá svoji duši. Skromně označující se „druhořadá popstar“ prohledává zeď polaroidů, aby našel svojí fotku z Kentonu, z londýnské hospody, která bývala jeho lokálem. Na jeho tváři se vytvoří obrovský úsměv, když se 28 letý najde na rozmazané fotografii, která dokazuje, že byl krátce součástí téhle Hackney komunity.
„Koupil jsem tady dům a opravdu jsem si udělal domov. Byl jsem ve velmi šťastném vztahu. Měli jsme kočku. Měl na starost mytí nádobí. Plán byl vzít si jeden rok volno. Měl jsem seznam knih ke čtení, chtěl jsem se naučit vařit. Ale já prostě nejsem schopný relaxovat, jenom posedávat. Všechny moje přítelkyně to považovali za šílené.“
Místo plánované dovolené, Odell nahrál novou desku Jubilee Road, jeho třetí album, v jeho obývacím pokoji. (Když se pořádně zaposloucháte, uslyšíte v pozadí děcka hrát fotbal.) Deska je ovlivněná 2 tématy.
„Vždycky jsem byl outsider a poprvé jsem se cítil napojený na lidi a to místo, tohle místo.“
První je ulice jako taková, zachycená rozlítostněným textem jako: „Mr Bouviere v jeho dvojpokojáku / V jeho fialových lacláčích.“ Jak seděl hledíc ven na „odlišné sousedství“, ve kterém stojí vybledlé paneláky hned naproti řadovým domům, které jsou na trhu za miliony, Odell pomýšlí nad tou „hořkostí“ té „ztracené generace, která se cítí … být vyprodaná baby boomery“ a nahrál okamžiky dennodenního života: rodiče hádající se s malými dětmi, vdovec zametající listy z chodníku, pár bojující se závislostí. Dokonce vzal laptop do místní sázkové kanceláře. Když dokončil desku, zeptal svých starých sousedů o svolení, jestli může použít pravý název ulice, ale odmítali ze strachu, aby se nezačali v ulici hromadit Odellovo oddaná fanouškovská základna a nestala se z nich „další Abbey Road“.
Druhé téma alba je Odell sám. „Vyrůstal jsem, Učil jsem se být sám sebou. Můj vztah se rozpadal. Zůstala mi kočka. Je to zvláštní. Vždycky jsem byl outsider a poprvé jsem se cítil napojený na lidi a to místo, tohle místo,“ rozevlál ruce na baru. „Ale vypsal jsem se z toho. Prodal jsem dům. Což je divné, ne?“
Proč si myslí, že to udělal? „Nejsem si jistý. Je důležité se nezastavovat, abych tvořil hudbu …“ Zapálí si cigaretu a objedná si aperol špric a je láskyplně nadšený, když mu jeho publicista nabídne donášku drinku přímo ke stolu. „Wow. Rockstar servis!“
Překvapuje mě jak moc ležérní je. Odell protrhl na scénu v roce 2012, když ho Lily Allen vzala pod její nahrávací společnost a srovnala jeho energii na podiu k mladému Davidu Bowiemu. Dramatické písně jako „Another Love“ mu vyhráli „Volbu kritiků“ na Brit Awards a jeho první album, Long Way Down, bylo na prvních příčkách.
Viděla jsem ho, když hrál ukázku z Jubilee Road minulý měsíc v malém baru v King’s Cross a ta vášeň tu neustále je, hlavně na jeho novém singlu „If You Wanna Love Somebody“, která postupně stupňuje: „Měla bys nastarovat svoje auto, jestli se chceš rozdělit / Jdi na californskou párty, jestli chceš oš*kat hvězdu / Ale jestli chceš někoho milovat / Jsem celý tvůj.“
Je to docela pozoruhodné, když si vezmete jak drsnou jízdu Odell měl od hudebního pressu. Magazín NME album „Long Way Down“ rozdrtila na kusy, když ho nazvala „3 díly Bena Howarda, 5 dílů Adele, 4 díly Keane, 8 dílů Florence a 500 dílu p*dele Marcuse Mumforda“. Moc mu ani nepomohlo, když jim jeho otec, který je linkový pilot, zavolal kvůli jejich 0/10 recenze.
„I když mi bylo 15 let, tak jsem na oslavách zůstal u My Life od Billy Joela, když každý tancoval na 50 Centa.“
Odell je ale hrdý na veřejnou podporu jeho dvou piano hrdinů: Elton John a Billy Joel. Ujišťuje mě, že ta kritika mu nikdy nedávala pocit, že by byl šikanovaný. „Mám štěstí, že jsem se nikdy nestaral o to, jestli jsem cool. Když mi bylo 7, koukal jsem na krasobruslení v TV a žádal jsem otce o kostým s těmi zvonovými rukávy. Řekl ne a místo toho mi koupil klávesy.“
„Ale i když mi bylo 15 let, tak jsem na oslavách zůstal u My Life od Billy Joela, když každý tancoval na 50 Centa nebo Eminema. Moji přátele mi říkali ‚Co to k*rva děláš‘, prostě to nebylo cool. Taky jsem nevyrostl dokud mi nebylo 17. Byl jsem jako 16 letý v kapelách, oblečený do obleku a kravaty, tahal jsem masivní klávesy a vypadl jsem na 9 let čekající na to, až mi začnou růst chlupy v podpaží.“
Ostře potáhl z cigarety – „Nesnášel jsem kouření, nepamatuji jsi ani, kdy jsem začal.“ A dodal, že jeho pozdější vývin „bylo období, kdy si uvědomil, že je outsider. Nikdy jsem nevypadal jako jeden z party.“
I když dostal jeho vyprosené klávesy, když mu bylo 7, přiznává, že lekce byly tak trochu fuška. dokud mu nebylo 10. „Pak se najednou něco stalo .. a najednou z toho byla úplná radost. Začal jsem psát svoje písně, když mi bylo 13. Piano bylo v malé místnosti vedle kuchyně. Pokaždé, když někdo procházel, přestal jsem a zpíval jsem jen neslyšně. Vlastně se mi to stále stává,když jsem doma.“
Ačkoliv spousta hudebníků jeho generace měli rodiče jako taxíka, Odellovi rodiče ho odmítali vozit. „Oh bože to ne! Musel jsem jet autobusem. Byli velkou podporou, ale vedli k nezávislosti.“
Ta náhlá vlna slávy, která přišla, když mu bylo 21, byla šok. Paparazzi ho fotili, jak je venku s Taylor Swift a hned spekulovali o vztahu. „Bylo mi divně tak 3 měsíce. Byl jsem chycen do toho výru párty celebrit. Ale netrvá dlouho ten svět prokouknout. Znal jsem interprety, co to chtěli. Vidíte ten hlad po tom všem, soupeření, shazování lidí z cesty.“
Shledává zájem o jeho osobní život těžký a dnes zdvořile o něm odmítá mluvit. „Vím, že jste zvědaví, protože zpívám o lásce a zlomeném srdci. Ale raději byl o tom nediskutoval. Už tak těžké vztahy udržovat, i bez toho mluvení o nich v tisku.“
„… všechno co chci, je psát písně, které jsou upřímně krásné, které lidi dojmou, a které se budou poslouchat i za 20 let.“
Sedm let po jeho průlomu si Odell užívá, podle jeho slov, „příjemnou úroveň slávy“. „Poznávají mě na ulici lidé, kteří mě mají rádi a nikým jiným. Někdo mě potkal v metru a řekl mi, že má rád mojí hudbu, a to je skvělé. Jenom o laďku víš a jste oslovovaní lidmi, co vás nesnáší. Mám v tomto oddělení přátele, není to hezké.“
Taky je mírný se svými hudebními ambicemi. „Jsem inspirovaný lidmi jako Joan Armatrading, Paul Simon, Dolly Parton, … všechno co chci, je psát písně, které jsou upřímně krásné, které lidi dojmou, a které se budou poslouchat i za 20 let. Píšu hodně písniček. Když po budeš teď jednu chtít, napsal bych ji.“
Když mu říkám, že můj přítel vikář sleduje nárůst počtu páru, co si vybírá jeho 2013 song „Grow Old With Me“ pro jejich svatbu, je nadšený. „To je ono. To je na čem záleží, ne?“ říká.
Původní text naleznete na Telegraph.co.uk