Konečně nám na email dorazil druhý díl Tomova žurnálu. Přihlásit se k odběr newsletteru, díky kterému vám budou chodit zprávy v originále, se můžete přihlásit na Smarturl.it/TomOdellEmail.
Žurnál #2: Syndrom druhého zápisu
Moji drazí přátelé,
nemůžu si pomoci, ale jak píši tento druhý zápis do mého žurnálu, mám takový povědomý pocit nátlaku, který můžu jedině přirovnat k tomu, jako bych psal druhé album. Musí se tomu říkat syndrom druhého zápisu! Moje dlaně jsou lepkavé, moje slova jsou kostrbatá. Co o tom mám psát! Načal jsem větu slovy „Tento týden jsem byl …“ a najednou jsem si uvědomil, že mám chvilkový výpadek paměti. Nemůžu si za nic vzpomenout, kde jsem v uplynulých dnech byl. Rock’n’rollové cliché, kterému jsem se tolik pokoušel vzdorovat, ale stal jsem se jeho obětí. Musím si začít dělat cestičku z drobků.
Můžu se pokusit zaplnit ten trapný okamžik popisem svého okolí v naději, že z toho vyplyne něco zajímavého. Jsem na části turné Jubilee Road po Spojeném království. Jsem v šatně v Leeds. Na stole vedle mého malého počítače, do které ťukám, jsou nějaké umělé květiny. Zíral jsem na ně už dříve tohle dopoledne a myslel jsem, že by bylo zajímavé o nich napsat píseň. (Pak mi někdo připomněl brilantní song od Radiohead „Fake Plastic Trees“ a ta inspirace se nějak vytratila.) Myslím si, že ten kdo je navrhoval, se pokoušel replikovat bílé růže, i když já, jako vášnivý květinový nadšenec si nemůžu pomoci, ale vidím v nich i trochu tulipánu. Ale myslím, že to je v pořádku. Dělám to podobně při psaní písní. Nenechte pravdu potlačovat vaší kreativitu. Například v mém písni Jubilee Road zpívám o Mr Bouvier ve „fialových lacláčích“. Teď doufám nikoho z vás tímhle příliš nezklamu, ale lacláče pana Bouviera byly spíše světle modré, nějaký druh denimu, myslím. Z nějakého důvodu jsem je ale chtěl, aby byly fialové. A proč by nemohli být? Klobouk dolů před tím designérem umělých květin, já říkám. Vedle, a možná až moc blízko, je zapálená svíčka. Je to taková ta nóbl s dvěma knoty, produkuje něco mezi aroma levandule a čističem záchodů, opravdový pokus o zamaskování podezřelého zápachu, který se v místnosti vyvinul. Druh plesnivosti, který jsem vypozoroval, že je běžný v šatnách, způsobený tisíci nemytých rock’n’rollí, kteří mezi těmito zdmi získali dočasné útočiště. I když, Max, Max a Toby, rock’n’rolle, se kterými pracuji, mají excelentní osobní hygienu, což je něco, čeho si v přátelství velice vážím.
Na zdi je plakát „Aladdin Sane“ Davida Bowieho, jedno z mých oblíbených alb. Vedle plakát jsou moje klávesy. Na klávesách mam položené dvě knihy, první je „Americká idyla“ od Philipa Rotha a druhá je můj zápisník. Právě čtu první novelu od Philipa Rotha, 80 stránek přečtených, hodně se mi to líbí, má výjimečný styl. Basová kytara duní skrze sádrokartonové zdi šatny, zvuk velkého davu v hledišti chvěje podlahu. Mám před sebou seznam písní pro koncert, který musím trochu poupravit. Slyším, jak se kapela ve vedlejší místnosti rozehřívá, jejich hlasy jsou nadšené. James, můj manažer turné, klepe na dveře, „dvacet minut do začátku“, je na čase obléci si oblek a říci dobré ráno noci.
Kde jsem to skončil …
Byl jsem v Leeds. Došel mi čas a musel jsem jít na pódium. Teď jsem v New Castlu. Je ráno po koncertu. Možná je vlastně odpoledne. Sedím na jiném gauči, ale ta samá umělá květina je stále přede mnou, jenom ta svíčka ještě nehoří. Plakát Davida Bowieho je na zdi opět vedle mých kláves. Osprchoval jsem se, dokončil svojí ranní meditaci a za chvíli opustím tuhle halu, abych se prošel po městě. Mám příjemné vzpomínky na Newcastle z předešlého turné. Tahle šatna je o něco větší než ta předchozí a koberec mi připomíná hotel z filmu „The Witches„. Show minulou noc byla úžasná. V předních řadách jsem viděl známé tváře. Nastal okamžik, kdy jsem hrál „Half As Good As You“ a napoprvé slyšel dav zpívat se mnou. Tomu jsem se musel usmát. Teď musím zpracovávat nápady na další hudební videoklip, společně s dalšími věcmi, je to teď rušné. Jublee Road vychází příští pátek. Kolik to je, 9 dní … ten čas letí. Ale skutečně myslím hlavně na dnešní koncert. Protože jsou to právě koncerty, pro které žiji. Doufám,že budu moct hrát navěky …
Váš Tom x